V dnešní době najdeme prakticky v každém domě ústřední topení. A není divu, koneckonců se jedná o v současnosti nejlepší způsob vytápění, zvláště u vícepodlažních budov. Je nejlepší jak z hlediska efektivity, tak i čistoty.
Funguje na poměrně jednoduchém principu. V kotli, a je jedno, jestli se jedná o plynový, elektrický či na dřevo, se ohřívá voda. Vytvořená horká pára je následně systémem trubek rozváděna do radiátorů, které následně sálají teplo a vyhřívají tak jednotlivé místnosti.
Aby však celý tento systém fungoval, je nejprve potřeba, aby celý rozvodový systém byl v naprostém pořádku. To se však netýká jen radiátorů, ale i oněch trubek, které jsou bohužel často svými vlastníky opomíjeny.
V naprosté většině případů jsou topenářské trubky ocelové, neboť právě tento materiál se ukázal pro tento účel jako nejlepší. Stejně tak je tomu i u radiátorů. Avšak nelze použít jakoukoliv běžnou ocel. Tato musí mít určité vlastnosti, aby se pro tento účel hodila.
V první řadě je to samozřejmě vysoká tepelná vodivost. Musí se umět rychle zahřát, aby začala vyhřívat jednotlivé místnosti co nejdříve. To pak oceníme zvláště během velké zimy, kdy se krátce po přidání topení zvýší i teplota.
Dále musí být odolná vůči rzi. Koneckonců jí bude prakticky neustále procházet voda a vodní pára. Rozhodně tedy není dobré, aby během krátké doby zreznula. Jejich výměna totiž rozhodně není nijak jednoduchá, proto je nutné je projektovat tak, aby životnost byla co nejdelší.
Problémem také může být vodní kámen. Proto musí mít takový povrch, aby na něm ulpíval co nejméně. Voda totiž téměř vždy, pokud není destilovaná, obsahuje drobné částečky, které se nakonec sráží v to, co dobře známe jako vodní kámen. A v teplé vodě je tento proces mnohem rychlejší.
Zde je jasné, co by mohlo ucpání trubky způsobit – natlakovaná pára by ji velmi brzy roztrhla, což by rozhodně nemělo pěkné následky.
Proto je dobře, že jim je věnována taková pozornost. Alespoň se nemusíme bát, že se něco takového stane.